choose life.

ROFL… moje milované dvojčátko chytilo nějakou kreativní náladu a její momentální QIPí status mluví za vše…

workin’ hehehehehehehe, tak to bude eště hooooooodně FUNNY ]:-> DND težce pracuji na uspokojení mojeho milačika *KISSNG* btw ” Vy prasata” my jsme pouze delikWENTky

Takže jsem dneska za hvězdu a vy čekujte výsledky její tvrdé práce (budu postupně přidávat)… P.s. - nejsme opilé, teda aspoň já ne:D

1. Jednoho horkého letního dne jsem zase zašla za delikWentem na pokec…

2. nějak se to zvrhlo… rofl….. nemůžu uvěřit tomu, že tohle opravdu házím na veřejnost, ale nemůžu vás o tohle připravit… ten můj retardovanej pohled je tam best.

 3. Máme stejný brýle…. LMAO. Dvě dokonalosti na jedné fotce = jedna velká dokonalost:D

Je mi skvěle. Právě jsem vylezla z horké vany plné pěny (při které jsem poslouchala SA - Jupiter a zpívala :X), ležím si tady a nejvíc si pohoduju (to slovo vymyslel brácha, když byl malej - hrál divadlo s plyšákama a řekl “králíček si pohodoval u potoka…”). Zase jsem líná cokoliv dělat, jsem smířená se svojí černočernou budoucností a to mi dodává jakýsi zvrhlý typ klidu. Navíc před chvíli skončil Edward Scissorhands, což je, alespoň pro mě, absolutní highlight svátků. I když u toho brečím.

Zase jsem se v duchu smířila s tím, že škola prostě nějak asi fakt není to, co jsem očekávala, a hodlám toho nechat, dokud jsem ještě relativně mladá a relativně vzhledná a relativně perspektivní. Nevím jestli se chci za 5 let probrat jako zapšklá šedá nudná kravka z knihovny, ale s titulem v ruce, a pak zjistit, že titul v tomhle oboru je mi stejně na dvě věci

Všichni lidi co znám, co nešli na vejšku anebo je nevzali anebo toho nechali, pracujou zásadně v supermarketech, což mi přijde nepochopitelné. Případně nepracujou vůbec, což mi přijde ještě nepochopitelnější. Nemám ráda rozmazlené a nesamostatné neschopné dětičky, které klidně do 30ti budou bydlet doma, nechají se živit od rodičů a nepřijde jim na tom nic divného, lol. Ale to už je jiná pohádka.

Víte, ono všechno jde, ale ne s rukama složenýma v klíně. 

Takže do roka a do dne se se mnou můžete rozloučit někde na letišti. Ale to už jsem možná zase prozradila moc.

Strašně se těším na léto, fakt že jo. Přišla mi z Tapawinga zasněžená PFka a tak jsem se zamyslela… často se mi teď o tom zdá, o těch lidech tam a tak. Letos bude všechno jiný, lepší… vím, do čeho jdu, čeho se vyvarovat, co očekávat a co do toho dávat. Navíc si budu moct dělat opravdu co budu chtít, ne jako tento rok, kdy jsem tak nějak stála úmyslně stranou a zbytečně si nechala utýct spoustu věcí. Ale whatever, nejsem prostě děvka, no. A když je někdo hodná holka ve světě děvek a hajzlů, vždycky se jí to vymstí.

Těším se na to, až rozvalím svou obézní americkou řiť na lavičku v Central Parku, budu usrkávat Mint Mocha Frapp ze Starbucks se spoustou šlehačky on the top, pak půjdu očekovat ten obrovskej Virgin Megastore na Times Square a nakonec se konečně podívám do horního patra Empire State Building.

Dneska jsem měla jít k doktorovi, ale nějak jsem to zasklila. Vstávala jsem totiž asi v 10 am a on  tam byl jen do 12… stejně, vyprávět mu o křivdách z OL nemocnice, které na mě byly provedeny, mu můžu i příští týden, ne? A ty nechutný antibiotika taky dneska doberu, tak co. Třeba je to ale vypočítaný tak, aby mě přesně to poslední zabilo, tak nevím…

Na netu jsem našla vtipnost, kde zadáte jméno a dozvíte se o něm “10 faktů”. Protože jsem rekonvalescentní mrzák, a nechce se mi dělat nic užitečnějšího a světu prospěšnějšího, tak vám  to sem hodím a náležitě rozeberu

Asi by bylo blbý vám teď přát hezký Vánoce, že jo. Nicméně mohlo by Vás zajímat, jak jsem předvánoční čas strávila já. A když ne - tak nečtětě, no.

Ve čtvrtek večer mi nebylo dobře. Měla jsem teplotu, ale připadalo mi to ještě tak nějak v normě.

Celý pátek jsem pak měla brutální horečky. Fajn, to se ještě taky dalo přežít. I zimnice, halucinace, propadající se postel ála Trainspotting, řítící se stěny, padání na zem při pokusu vstát z postele a podobně. Taky mě trochu začalo bolet v krku.

V sobotu nad ránem jsem se probudila a nemohla jsem dýchat. To už končila veškerá sranda. Prostě jsem se normálně dusila, nemohla jsem se nadechnout a zoufale jsem lapala po dechu. Měla jsem tak oteklý krk, že jsem nemohla dýchat pusou a ucpaný nos, takže nosem to taky nešlo. Celkem prekérní situace, nepřála bych to zažít vážně nikomu. Brečela jsem a přemýšlela, jestli umřu, nebo ne. Nakonec se mi nějak dostávat v pravidelných intervalech trochu vzduchu do plic, a rodiče mě odvezli do nemocnice.

Připomnělo mi to situaci před cca 14ti lety, kdy jsem ze dne na den dostala zápal plic, naši mě v naší zelené škodovce s SPZ OCC 60 11 (na blbosti mám paměť…) vezli zabalenou v dece na pohotovost a maminka plakala, protože to se mnou vypadalo dost bledě. Tehdy si mě v nemocnici nechali asi měsíc, pamatuju si studené zábaly do prostěradla, a jak mi všichni, co mě přišli navštívit, nosili stírací losy, na kterých se dal vyhrát závodní kůň. Takový v té doby fakt byly! Taky si pamatuju, jak se mě vždycky všichni ptali, kdo by se o toho koně staral a kam by jsme ho dali, a já jsem pravidelně odpovídala, že součástí výhry je i podkoní, veškerá výbava, jídlo a ustájení:) Byl celkem zázrak, že jsem se z toho dostala, a bez následků. Pustili mě den před Štědrým dnem, abych mohla být na Vánoce doma. A teď… mě 23.12., ten samý den, vezli do té samé nemocnice.

Museli mě skoro nést, abych se tam nějak dostala. Doktoři mi hned nacpali do nosu nějaký hadičky a odvezli si mě pryč. Rodičům řekli, že jim zavolají, co potom dál. Moc si z toho všeho nepamatuju, bylo mi hrozně blbě a Paralen mi hodní doktoři dali, až když bylo po všem. To je další věc - nemohla jsem si o nic říct, nikoho o nic poprosit, protože jsem vůbec nemohla mluvit, jak jsem měla oteklý krk. Ani teď nejsem nějak moc výřečná, buď dělám neartikulované zvuky pomocí výdechů vzduchu a pohybů pusy, anebo srozumitelně, ale potichoučku šeptám. Takže mi radši nevolejte:) Takže… odsáli mi (v rámci možností) všechny hnusy z krku a nosních dutin, doktor si ze mě dělal srandu, proč se s ním prej nebavím, a zavolal nějakýho mladýho doktora, aby se mi podíval do krku, protože tak červený krk prý ještě určitě neviděl. Ehm. Opravdu super, být v této situaci středem pozornosti bez možnosti se bránit. 

To mi zase připomnělo historku, co mi říkala maminka - když jsem se narodila, nějak jsem si v břiše vymyslela, že musím být originální za každých okolností a už při narození dát všem najevo, jaká hvězda se zrodila. Valná většina dětí se rodí hlavičkou napřed, ale Evička ne. Ta musí jít napřed nožičkama, aby to všem zúčastněným zkomplikovala. Dopadlo to tak, že na porodním sále bylo kromě “potřebných” doktorů i cca 20 mediků, kteří se přišli podívat, jak mají postupovat, když si nějaký mimčo vymyslí podobně akrobatickej kousek. 

Napíchli mě na výživu, protože jsem poslední 2 dny skoro nic nejedla, do nosu mi nacpali hadičky, předepsali mi moje milovaný silný antibiotika (ty, po kterých mám bílý fleky na zubech a milion dalších “nežádoucích účinků”) + dalších několik léků a nechali mě ležet na pokoji s dalšími 5ti individuy, která asi z 90% vypadala, že jsou už po smrti. Fakt jsem si chvilkama myslela, že neměli volný pokoj, a tak mě šoupli mezi mrtvoly. Ale bylo tam teplo, takže jsem byla relativně v klidu. Navečer za mnou přišel doktor, zase “zavtipkoval”, jestli prý se s ním pořád ještě nebavím, a já mu pomocí gestikulace a pohybů hlavy odpovídala na otázky, jak se cítím. Bylo mi samozřejmě blbě, ale chtěla jsem strávit noc doma, takže jsem předstírala, že jsem okay. Zavolali rodičům, ti si pro mě přijeli a já jsem se radostně svalila na svoji postel. 

V noci jsem měla šílenej stav, kdy mi bylo fakt hodně špatně, ale jinak jsem ji přežila.

A byly Vánoce. A můj svátek. Tímto dodatečně přeju všem Evičkám (a že jich není málo:) všechno nej. K svátku jsem dostala Mozartkugeln, který teď nemá cenu jíst, protože nejsem schopná rozeznávat žádnou chuť ani vůni ani nic; prstový ponožky Emily Strange a dlouhou plyšovou kytku, kterou jsem pak ze svého stanoviště na gauči terorizovala bratra. Za poslední dva dny jsem “jedla” jen nitrožilní koktejl v nemocnici, mandarinky a strouhaný jablka. Nic jinýho do sebe nedostanu. z části díky krku, z části díky tomu, že mě díky horečkám nehorázně bolí zuby, takže nemůžu kousat. Na večeři jsem měla asi 4 čtvereční cm kuřecího schnitzelu (na ryby jsem přece alergická) a trošku bramborové kaše. Pokud chcete zhubnout 3 kila za 3 dny… ne že bych si stěžovala.

Dárky pořeším někdy jindy, dostala jsem všechno, po čem jsem toužila (hlavně knížky a tak..) — ale se čtením počkám, až se z toho všeho trochu vzpamatuju. 

Mějte se hezky a užijte si zbytek svátků.

Ještě jsem naživu. Málem to skončilo jinak. Hnusnej pocit.

PS

Že je tady přescofieldováno? Sveďte to na moji horečku. Jdu se léčit, mějte se. 

add nadpis. - nevim proč, ale Schneller Leben se dostal na špičku mého Top 5 z alba Geräusch. Text je mi velmi blízký.

Story dnešního dne: achtung, nic moc zajímavý.

Inteligentně jsem se rozhodla, že si zajdu na bazén zaplavat (21. 12., ano). Chybělo mi to, měla jsem ztuhlý záda a pocit, že bych měla zase něco začít dělat se svojí americkou obezitou. Ano, ještě pořád mě ze záhadného důvodu baví plavat ve směsi moči a vody v poměru cca. 1:3, která se jmenuje Plavecký bazén OL. Půlka bazénu byla zavřená, protože tam nějaký dětičky měly plavecký kroužek nebo co… byla jsem teda “nucena” plavat v hloubce (a vzhledem k mým sklonům dostat křeč v tu nejmíň vhodnou chvíli jsem radši odpočívala pokaždé, když jsem se cítila být trochu unavená). Oh. To jsem zase jednou mohla pozorovat dění kolem. Holčičku, která se bála skočit z prkna, a vždycky tam 5 minut seděla, odhodlávala se ke skoku, a pak se po tom prkně pomaličku polehoučku vrátila nazpátek. Pána, co flusal nechutný chrchly do odtoku na kraji (dobytek!!!). A hlavně pipenky. Takový ty slečinky v minibikinkách, co ladným krokem dojdou k bazénu, odhodí svoji megatašku s věcma (nechápu co tam tahají), sednou si na kraj bazénu a s pištěním se půl hodiny odhodlávají vlézt do vody (která má cca 29°C). Pak tam vlezou, přeplavou bazén jednou na šířku, zakotví u kraje, začnou mít slepičí kecy a čekovat okolní kluky. Lol. Rofl. To byste museli vidět.

Njn, abych to zkrátila: teď mám asi zase teplotu, bolí mě hlava a mám takovej ten strašně příjemnej suchej kašel, jako bych si měla vykašlat vnitřek krku, víte? Krku nebo čeho… to je jedno. To je ale už tak trochu tradice, každoročně onemocním:

a) přes Vánoce

b) přes svoje narozeniny

Vidím to tak, že si uvařím čaj (koupila jsem si dneska takovej mega voňavej, ovocnej, sypanej, název nějak na “A”), zalezu do pelíšku s knížkou The Shawshank Redemption a budu si číííst.

Ještě vám musím oznámit, že jsem se dneska zamilovala. Do jednoho plyšovýho mravenečníka. Koupím si ho k Vánocům nebo smrtozeninám, běda jak mi ho někdo vyfoukne

Herr Smradupánovi jsem pořídila nový vodítko a takový to kovový minipouzdýrko, které se dá rozšroubovat a je v něm papírek s adresou. Na druhou stranu jsem připsala “ZDRAVÍM, JMENUJI SE SMRADUPÁN A JSEM HODNÝ A OČKOVANÝ FREŤÁK. POKUD JSTE MĚ NAŠLI, OZVĚTE SE PROSÍM MOJÍ MAJITELCE, ODMĚNA VÁS NEMINE!”. Zítra jdeme přeočkovat vzteklinu, to má taky k Vánocům:D Chudák.

Nejdřív musím podotknout, že jsem blázen.

Víte, nějak jsem se dala do uklízení mého zabordelovaného pokoje a tak, no a narazila jsem na spoustu vyhozeníhodných věcí, a taky jeden spálihodný list papíru (můžete hádat co to bylo). Rozhodla jsem se spálit ho tady a teď, vzala jsem svůj růžový zapalovač, škrtla a spokojeně se dívala, jak ten papír hoří. A pak mi došlo… k°°°° jak to budu hasit? Nakonec jsem to nějak udusila svíčkou v aromalampě, ale pokoj mi doteď solidně smrdí kouřem. To je moje dnešní story.

Kdo se mnou jede na Tokio Hotel do Prahy nebo do Ostravy?! A myslím to vážně! Nejdřív musím nějak vymyslet, jak sehnat zadara lístky, protože prachy se mi za tenhle koncert dávat moc nechce. Ale vážně bych se tam moc ráda podívala, musí to být dobrý sociologický průzkum a taky kurz sebeovládání, jít na koncert, kde zdegenerovaný dvanácti až patnáctiletý děfečky celou dobu STOJÍ a hystericky JEČÍ.

Hih, už vím co dalšího dostanu na Vánoce. Včera jsem si tak zamyšleně nastoupila do tramvaje, že ze školy pojedu na nádraží a domů, a ještě než se stihly zavřít dveře, všimla jsem si, že kolem prochází můj papi… tak jsem si zahrála na kaskadérku a z té tramvaje na poslední chvilku vyskočila. Šli jsme spolu shánět knížku pro mě pod strom - Vyhoďme ho z kola ven, předlohu k filmovému zpracování Přeletu nad kukaččím hnízdem. Ach. Když už jsme u Formana, dnes je na ČT 1 Amadeus - Director’s cut, doufám že se všichni budete dívat.

Nevíte někdo co mám s obličejem? Z ničeho nic se mi pod kůží udělal takovej mega hnus, mám hrozně hrubou pokožku, jako bych pod tím měla nějakou vyrážku….. není to vůbec vidět, ale já o tom VÍM a CÍTÍM TO  a DEPTÁ MĚ TO. Mami mi řekla, že to je z počasí a že to mám asi po ní (díky) a že to brzo zase samo zmizí, ale já s tímhle šmirglpapírem na ksichtě už dýl nevydržím Nicméně v close-upech v Prison Breaku má Scofieldě to samý, což mě uklidňuje. ROFL. Hotovo, vážně.

No nic, přeju vám všem hezkej Weinhnachtszeit a jdu se vypařit ke skriptům. Držte mi palce s mými zápočty a já vám budu držet palce with whatever your business is. Díky za zájem, zatím se mějte!

P.S.

Prej že jediná věc, která na tomhle blogu chybí, jsou moje nahý fotky Tak there you go, potenciální pedofilové..

Právě jsem přeložila zápočtovej text do překladatelskýho semináře, což znamená že moje unavené horečnaté já a mých dalších cca 10 eg a alter-eg si může jít lehnout Hýsek nám vždycky říkal, že nejlíp se překládá v kolektivu překladatelů, tak jsem si teda vytvořila kolektiv, kterému tímto děkuji.

Přečtětte si výsledek, jestli chcete. Retardované formátování a všechny věci co vám přijdou divné svádím předem na to, že je to tak i v originále

Fred Chapel

Tři / Plnovous
 

Plnovous Strýčka Gurtona měl dlouhou a složitou historii, ale pokusím se s tím moc nenudit. Postačí když řeknu, že to byly bájné vousy a když jsme se s tátou dozvěděli o tom, že Strýček Gurton přijde na návštěvu, byli jsme nadšeni vyhlídkami na spatření tohoto legendárního rouna.

            „Jak dlouhé jsou teď ty jeho vousy?“ zeptal se táta babičky.

Tajemně se usmála. „Tak to opravdu netuším,“ řekla. „Ale už si je nechává narůst čtyřicet let

nebo i víc, a ještě si je ani jednou nezastřihl. Aspoň se to povídá.“

            „A on k nám přijde na návštěvu?“ zeptal jsem se.

            „Teta Sary to napsala v dopise.“ Zvedla ten počmáraný kousek papíru, ale držela

ho moc daleko na to, abychom něco mohli přečíst.

            „A kdy dorazí?“

            „To teta neví. Budeš prostě muset počkat.“

            „Sakryš,“ řekl můj otec. „Tohle je největší událost hned po Vánocích. Přichystáme

tomu staříkovi pořádné přivítání.“

            „Joe Roberte, opovaž se Strýčka Gurtona otravovat,“ řekla. „Nech ho na pokoji.“

            „Nezkřivil bych mu ani vlásek,“ odvětil. „Kdy jsi říkala že přijde?“

            Znovu se usmála. „Budeš muset počkat, dokud se neobjeví.“

Objevil se, to přesně Strýček Gurton udělal. Neslyšeli jsme přijíždět žádné auto ani náklaďák,

a nevešel do domu ani nezaklepal na dveře. Jednoho úterního poledne tady prostě byl, stál na

zahradě pod ořešákem a zíral na naši hromadu dříví a třísek, jako by ještě v životě něco takového neviděl. Byl jako duch, prostě se najednou zjevil.

            Všichni tři jsme ve stejném momentě zvedli hlavy od večeře a jakmile jsme ho uviděli,

přepadl nás stísněný pocit.

            „Co to proboha je?“ zeptal se táta.

„Strýček Gurton,“ řekla babička svým nejklidnějším hlasem.

Byl k nám otočený zády, takže jsme si jen mohli všimnout, že je velmi vysoký, na své

bílé hlavě nemá čepici a je oblečený do vybledlých montérek a zelené kostkované košile,

hubeňoučký jako tyčka a poznamenaný časem a počasím. Potom, jako by se oficiálně

představoval našim pohledům, se otočil.

            Byl jsem hluboce zklamán. Ten slavný plnovous, na kterém si zakládal více než čtyřicet let, ten plnovous, o kterém se tradovalo tolik historek, byl zastrčený do

náprsní kapsy jeho montérek.

            S tátou jsme se vsadili o to, jestli mu bude viset do pasu nebo až ke kolenům, a teď jsme to nemohli posoudit.

            Ale i mimo své vousy to byl člověk výjimečného vzezření. Paže mu vyčuhovaly z příliš krátkých rukávů a dlaně trčely ven jako velké cenovky. Nohavice jeho montérek byly krátké, a nahé vyhublé nohy byly zasunuty ve vysokých polobotkách. Dlouhé bílé vlasy mu rámovaly brunátný, ostře řezaný obličej. Plnovous, běloučký jako ranní mráček, končil v náprsní kapse, a jak doopravdy vypadal, věděl jen Strýček Gurton a všemocný a vševědoucí Bůh.

            „Jessi,“ řekla babička, „jdi ven přivítat Strýčka Gurtona.“

            „Prosím, madam, ne,“ řekl jsem. Strýček Gurton byl v mých očích moc velká osobnost. Bylo by pro mě jednodušší potřást si rukou s Louem Gehrigem.

            „Vypadá trochu vystrašeně,“ řekl táta. „Půjdu ho pozvat dovnitř já.“

            Šel ven, něco mu řekl,  Strýček Gurton mu krátce přitakal a pak oba vešli do domu. Když ten stařík vkročil do naší malé jídelny, zdál se být ještě vyšší a podivnější než předtím. Málem hlavou prorazil nízký strop.

            Babička mu řekla, jak ho rádi vidíme a doufáme, že se zdrží nadlouho, a nabídla mu, ať se posadí a nají se s námi. Což s radostí přijal. Donesla příbory, sklenici podmáslí a talíř plný zelených fazolí, kukuřičný chleba a pečeného králíka. Potom se posadila na konec stolu a začala se ho vyptávat.

            „Jak se daří Tetě Jewel?“ zeptala se.

            Strýček Gurton se bez odpovědi pousmál.

            Chvíli počkala a zeptala se, „Jak se má Bratránek Harold?“

            Přátelsky a mile se na ni usmál jako předtím, a neřekl ani slovo.

            Po chvilce se začala ptát celými větami. „Měl Hiram Williams dobrou úrodu tabáku?“ Zasmál se a rázně souhlasně pokýval hlavou. Pak mu pokládala otázky, na které se dalo odpovědět ano nebo ne, a Strýček Gurton buď radostně přikyvoval nebo sklesle vrtěl hlavou.

            A během celého výslechu se nenasytně krmil. Obrovské, vrchovatě naložené vidličky se ztrácely v jeho zarostlé puse se strojovou přesností a rychlostí. Pohled pro bohy. Táta mu stále plnil talíř a Strýček Gurton ho pořád vyprazdňoval. Později to táta popsal: „Způsob, jakým to do sebe házel, a s těmi vousy kolem pusy, mi připadal jako by vyskladňoval vagón vojtěšky do seníku.“

            Na konec do sebe nalil celou sklenici podmáslí. Došli jsme k závěru, že podmáslí je jeho jediný nápoj, snídaně, oběd, večeře. Nikdy se nedotkl ničeho jiného, ani vody.

            Odsunul židli od stolu.

            „Strýčku Gurtone, nedáte si ještě něco?“ zeptala se babička.

            „Ne, děkuji,“ řekl. „Měl jsem všeho dosti; cokoliv dalšího by bylo nadbytkem.“

            To bylo všechno, co jsme ho za celou dobu slyšeli vyslovit, a byl na to náležitě hrdý - asi jako by člověk byl pyšný na psa s rodokmenem. Pronášel tu frázi na konci každého chodu, a my jsme si uvědomili, že když se ho někdy někdo nezeptal jestli si ještě něco nedá a nevěnoval mu tak příležitost říct tu větu, měl zkažený den.

            Táta doširoka otevřel pusu jako žába, když chce chytit mouchu. Oči mu zasvítily překvapením. „Mohl bys to zopakovat, Strýčku Gurtone?“ zeptal se. „Co jsi to řekl?“

            Strýček Gurton se na něj mile usmál a zmizel.

            Nemyslím tím, že by se před našimi zraky rozplynul do prázdna jako duch v hororu. Vyhnul se odpovědi na tátovu otázku jedním ze svých tichých úsměvů a když jsme vstali od stolu, seškrabali zbytky z talířů do kyblíku, naskládali nádobí do odkapávače u dřezu a otočili se, Strýček Gurton byl pryč. Jeho židle byla odsunutá od stolu, červenobíle kostkovaný ubrousek hezky poskládaný na sedačce, a on nikde.

… promiňte, nerozumím.

Bude mi tohle stačit k tomu, abych udělala zápočet z japonštiny?

Už několik málo dní se rozplývám nad vlastní genialitou, která mi umožnila přelstít windowsovskou blue screen of death (modrou obrazovku smrti) a  spustit geniální a nejlepší hru The Sims 2 s datadiskem Pets. Ano, tu hru, kterou hrajou malý holky, úchylové a… já. Jako první jsem si samozřejmě uplácala zrzavou slečnu Ävchen Scofield a krásného vlkodava Bustera. Následně jsem do domu naproti nastěhovala Anthonyho Kiedise, Johna Fruscianteho, Gaylorda Smithe a Michaela Balzaryho. Z druhé strany se mnou sousedí trestanci známí jako FOX RIVER 8, čili Michael Scofield, Lincoln Burrows, Dave “Tweener” Apolskis, John Abruzzi, Theodore “T-Bag” Bagwell, Fernando Sucre, Charles “Haywire” Patoshik a C-Note. A ano, hrozně mě baví vypisovat jména, která něco řeknou tak 1 z 10 návštěvníků blogu (i když se snažím Prison Break vecpat opravdu každému, kdo je ochoten poslouchat). Jak málo mi stačí ke štěstí… je to hodně o psychice, když si v reálu nemůžete dělat, co chcete, tohle je možnost, jak si to vynahradit.

 Já chci Vánoce

Jo, dneska ráno celkem dost sněžilo, začíná mi “ušanka time”, to je dobře. Ale taky to znamená, že musím schovat všechny konversí botky a vytáhnout glády a začít si ničit nohy

Brácha leží v posteli s čtyřícítkama horečkama a já mám pocit, že jsem se od něj tak nějak nakazila. 

Tento zápis postrádá pointu. Ale je mi líp. 

Aneb takové poklady člověk najde na spoluzaci.cz ve své ex-třídě ze základky… zakroužkovala jsem se, aby jste mě vůbec poznali.

ROFL.

LMAO.

Hotovo. Jak vždycky držím tu ceduli

Dnes mi bylo vtipně velice.

Psala jsem test z okruhu cca 3000 anglických slovíček z témat jako zemědělství, letištní procedury a podobně. Zemědělství bylo moje oblíbené. S čistým svědomím říkám, že jsem přípravu odflákla, nicméně test byl koncipovaný jinak, než jsem myslela, takže s pomocí přirozeného intelektu jsem to všechno tak nějak logicky otipovala. Z auly jsem zase vypadla jako první, až mi to bylo trapný, všichni se zase divně dívali, jako kdybych to vzdávala a odevzdávala prázdný papír.

Šla jsem si sednout do univerzitní “kavárny”,  protože jsem potřebovala rozeslat do světa pár vánočních pohledů (ano, já vím, bez poznámek prosím :P) a po chvilce dorazil ten doktorand (pro znalé: ten co je jak Šprencl a má to drsný tričko ze kterýho mám záchvaty), co nás má z jedné přednášky… nějak automaticky si ke mně přisedl a celkem dobře jsme pokecali, nebojte, tohle kafe mu připomenu, až z jeho předmětu budu potřebovat zachránit

Ještě před tím testem jsme měli hodinu se Stevem, na kterém tak nějak bylo vidět, že si nic moc nepřipravil a že prostě ten seminář chce nějak zabít a pustit nás, tak nám vyprávěl o svojí 13-timěsíční  holčičce, ukazoval nám fotky a bylo to strašně dojemný… po tom, co nám řekl, ho mám ještě radši. Netušila jsem, čím si prošel… (detaily na optání)

Jinak heč, mám dárky, woohoo, skoro všechny. Dnes jsem bráchovi koupila Vykoupení z věznice Shawshank na DVD, doufám že si to tady nepřečte. A uvažuju o tom, že mami koupím film Human Stain (Lidská skvrna) — ne že by v něm hrál Wentwoooorth aneb náš Šelstůj Mlynář. Ach.

Máte už dárky, děti? 

Dnešní ráno začalo úžasně.

8:04 - hrabu se z postele, abych si ze schránky donesla F:lter. Nejen, že námaha byla celkem k ničemu, jelikož 14 stránek aktuálního vydání zbytečně zabírá “úžasný a exklusivní rozhovor” s Bono Voxem, kterého “bezmezně obdivuju”, ale po cestě do schránky jsem natrefila na souseda (pozn. pro zasvěcené - toho, co vypadá jako Flea), který tak měl jedinečnou možnost spatřit mě v růžovém pyžámku.

8:15 - asi bych něco měla sníst. Otevřu ledničku, uvidím kokos, vzpomenu si na včerejšek. Nebo kdy to vlastně bylo? Egal. Na krájení sýra si vezmu nůž s cca. 20 cm čepelí a sýr krájím inteligentně ne na prkýnku (překlad pro dvojčátko: “na deštičce”, nebo jak se to tam u vás říká:D), ale proti prstu. Wow. Neodhadla jsem míru odporu, jakýou daný sýr bude noži klást, a tak mi nůž pěkně zajel do ukazováčku na levé ruce. Potřebný to prst. Proud krve jsem zastavila asi 10 minutovým ponořením prstu do tekoucí studené vody, korunu tomu nasadil papi, když přišel do kuchyně a když mě tam uviděl v “tratolišti krve”, prohlásil něco jako “Co zase děláš?”. Pak si ze mě dělal srandu, ve smyslu že “to, že Scofieldovi v Prison Breaku usekli prst u nohy ještě neznamená, že ty si musíš usekávat prst na ruce”.

Ale mám červenou náplast s obrázkama, takže je mi všechno jedno.

Včera byl vlastně Mikuláš, že jo? Co jste dostaly, děti? Já mimo jiný i uhlí, heč!

Když jsem se v pozdní večerní hodině vracela domů (to by bylo na dlouhý vysvětlování), doufala jsem, že potkám partičku nějakých priožralých Mikulášů, který bych mohla uplatit, potichoučku je dovést domů a pustit je bráchovi až do obýváku, aby nebylo úniku…. ty jo, to by byl jackass století. Moje nejlíp investovaný peníze. No, bohužel jsem jako na potvoru na nikoho nenatrefila.

Dneska nám týpek z japonštiny oznámil, jak bude vypadat zápočtový test - “rozhodli jsme se, že po vás nebudeme chtít, aby jste to psali hiraganou, ale budeme vyžadovat, aby jste hiraganu uměli dobře číst.” Mno… přijde mi, že když si už jednou PAMATUJEŠ, co kterej ten paskvil značí za slabiku, tak načmárat ho už je maličkost. Jenže zapamatovat si to… hiraganu čtu pouze s pomocí tabulky, kde jsou všechny ty nesmysly vyobrazený, a trvá mi věčnost, než si to všechno najdu, uvědomím se jak to zařadit a přečtu… navíc Japonci nedělají mezery, v čemž je další vtip.

Tento zápis postrádá pointu.

P.S.

Nemáte někdo The Sims 2? Umřel mi desktop a znovu ty kvanta dat stahovat na laptop… bude trvat roky… Stáhl se mi totiž datadisk Pets a nemůžu se dočkat, až své virtuální mrše Ävchen s elfíma ušima vytvořím nějakýho toho statnýho Žeryka. Škoda že tam tvůrci nedali i fretky. Sakra.